Sakra, musím ho potkat právě teď? Zoufalá elfka se spěšně otočila a vydala se na druhou stranu již skoro úplně vylidněného náměstíčka rodné vesnice. Proplétala se mezi keři a boty se jí blátem lepily k zemi. Pootočila hlavu, aby zjistila, zda ji nesledují. Nikde nikoho neviděla, přesto zrychlila chůzi a mířila si to k temné uličce na konci. Jako kdyby nestačilo, že se mu musím vyhýbat při oslavách. Teď už mi nedá pokoj ani jen tak venku! Tiše zuřila a přemítala nad svou bezvýchodnou situací.
Tento problém už ji pronásledoval měsíc. Od té velké hádky a jejich rozchodu si nedal pokoj. Neustále na ni dorážel a psal dopisy za okno. Kdykoliv se ve vesnici objevila ve společnosti nějakého kamaráda, její záda propaloval cizí pohled a většinou se odehrála nějaká žárlivá scéna. Bylo to tak ponižující! Jako kdyby byla nějaký pes, nebo co!
Prošla tmavou uličkou až k zapadlým dveřím, kde se nacházela kůlna. Ještě jednou se ohlédla, ovšem stále za ní nikdo nebyl. Třeba si mě nevšimnul. Zadoufala a otevřela dveře. Místnost byla osvětlená příjemným, ale slabým, světlem petrolejky. Přešla ke stolku a začala vyrovnávat polínka co přinesla z lesa na topení. Zvedla oči do okna a v jeho odrazu poznala svou tvář, měla strhané rysy od špatného spánku, ale přesto neztratila nic ze své krásy. Aspoň to jí každý tvrdil.
Hlasitě si povzdechla a opláchla si obličej v sudu s vodou. Právě teď by byla nejraději doma a spala. Jenže on jí nedal pokoj. Neustále jí obtěžoval, tak se zvedla a šla ven. Do lesa, pod záminkou přinést dřevo, kde stejně nedělala nic jiného, než že se ohlížela a dávala si pozor na to, co dělá. Hloupý nápad, ale byla tak naštvaná, že její rozespalý mozek nevymyslel nic jiného. Sklonila hlavu a nechala si obličej smáčet kapkami studené vody z dlaní. Do mozku jí vyrazila tupá bolest.
Z rozmýšlení ji vyrušila zvýšená hlasitost kroků, která sem pronikla otevřenými dveřmi. Úlekem sebou trhla a narovnala se. Voda jí stékala do očí, proto toho moc neviděla. Dlaněmi si přejela obličej a snažila se vodě zabránit v dalším pohybu. Zamžourala a tělem jí projelo zděšení. Byl to on. Klidně si tam stál, jako by se nic nedělo a díval se na ni. Společnost mu dělali další tři elfové, kteří měli podivný výraz v obličeji.
„Co po mě chceš, Malfurione?“ Poodstoupila o krok a vrazila do police se zavařeninami. Nevšímala si toho a vzpurně se mu zadívala do očí. Teď to může konečně jednou pro vždy ukončit. Řekne mu, aby ji přestal otravovat a že je konec. Třeba to pomůže. Nebuď naivní. Tichý, protivný a výsměšný hlásek v její hlavě ji utvrzoval o opaku, přesto se odrazila od skříně s policemi a přešla blíže k němu.
„Poslouchej. Mezi námi dvěma je konec. Definitivní. Co je na tom tak nepochopitelného? To, co se stalo mezi mnou a Ilidanem, jsem možná neudělala úplně vědomě, ale určitě toho nelituju. Jen mi to pomohlo pochopit, jaký opravdu jsi.“ Odfrkla si a její sebedůvěra s každým slovem rostla. Ovšem to, co ji zarazilo, byl nepříjemný a zvrhlý úšklebek, který zbrázdil Malfurionovu tvář. Přesně tenhle pohled znala. To bylo to, co jí nedalo klidně spát. Ohlédla se po dřevěné místnosti, ovšem východ zde byl jen jeden a ten blokovali oni. Dech se jí zrychlil, když Malfurion udělal pár kroků k ní a popadl ji za bradu.
„Poslouchej… Jaké to bylo, když ho do tebe Ilidan vrážel, co? Užívala sis to, ty malá děvko? Líbilo se ti, když si můj bratr nenasytně bral tvé tělo a tys sténala, jako laciná kurva?“ Ledově klidným hlasem, ostrým jako břitva, mluvil a stále více se k ní skláněl. Oči se jí rozšířily strachem a tělo křičelo touhou utéct. Pokusila se mu vysmeknout, ale jeho stisk byl příliš silný.
„Pusť mě!“ Snažila se nedat znát, co právě cítí, ale moc se jí to nedařilo. Hlas i tělo se jí třásli a Malfurion se jen víc a víc zákeřně usmíval.
„Víš… Když jsme byli spolu, přiznávám, měl jsem tě především na sex. Ale ty jsi mi byla nevěrná. Dal jsem ti šanci to napravit. Stačilo jen udělat, co jsem řekl, a mohlo to být zase všechno v pořádku. Ale ty ses rozhodla, že pro tebe nejsem dost dobrý.“ Malfurionovy rty byly těsně u jejího ucha. Chlad projížděl přes celé její tělo a znovu se pokusila vysmeknout. I druhý pokus byl neúspěšný. Zoufalství se jí pomalu plazilo tělem jako had. Skousla si rty, aby aspoň částečně zabránila třasu.
„Nech mě být. Co po mě vůbec chceš?!“ Vykřikla a zády vrazila do stěny, na kterou ji odstrčil Malfurion. Projela jí ostrá bolest a zadrhl se jí dech. Proč jsem kurva nezůstala doma?!
„Víš, chci, abys nikdy nezapomněla, co jsi udělala. A taky se trochu pobavit.“ Blýsklo se mu v očích a mávnul na své společníky u dveří. Jeden se vytratil z místnosti a další dva přišli blíže. Každý ji chytil za jednu ruku a uvěznili ji v pevném stisku. Škubla sebou, ale nebylo jí to nic platné.
Náhlá bolest v břiše ji donutila se předklonit. Na její tělo dopadaly další a další rány, dokud neucítila v ústech kovovou chuť krve. Musela jsem si prokousnout ret, pomyslela si. I přes bolest si odplivla a znovu se mu zadívala do obličeje. Byl jako kamenná maska, až na ten šílený a děsivý úšklebek. Ztěžka dýchala a očekávala další ránu, proto zavřela oči.
Hned vzápětí přišel další úder do břicha. Bolest z pomlácených vnitřností jí vystřelovala do celého těla, přesto byla dále odhodlaná mlčet. Kousala se do zkrvaveného rtu a potlačovala slzy. Najednou se však něco změnilo. Někdo jí sáhl rukou do vlasů a prudce zatáhl, až musela zaklonit hlavu. Na její rty se přisály jiné a jazykem ji nutili otevřít ústa. Otáčela hlavu do stran, jenže v tu chvíli jí někdo zakloněnou hlavu přidržel na místě a zároveň zaryl prsty do rozbolavěného těla.
Instinktivně vykřikla, ovšem vzápětí byl její křik umlčen a její ústa plenil cizí jazyk. Po těle jí bloumaly něčí ruce a vyhrnovaly jí horní část oděvu. Děsem otevřela oči, ale nad sebou spatřila jen šmouhu, podobající se jejímu bývalému příteli. Malfurionovi.
Do této chvíle si ani neuvědomila, že na jedné její ruce je stisk mnohem slabší. Okamžitě jí vymrštila a zasáhla Malfuriona do obličeje. Ten cuknul hlavou a chytil se za tvář.
„Sakra, řekl jsem ti, abys ji pustil?!“ Seřval toho elfa, který držel její, teď už zase pevně chycenou, ruku. Pootočila hlavu a uviděla ho. Měl černé vlasy spadající až na lopatky a temně hnědé oči. Jeho tvář vypadala tak na dvacet, ale jeho krutý pohled ji mátl. Stisk na její ruce zesílil, až v duchu zaúpěla bolestí.
„Omlouvám se, už se to nestane.“ Klidně odvětil černovlasý a propálil pohledem vyděšenou elfku. Ta již věděla, že tohle nedopadne dobře. Zazmítala sebou, ale odměnou jí byl jen prudký a bolestivý úder do tváře. Tentokrát už v sobě přidušené zaskuhrání bolestí neudržela. Malfurionovi se při tom zvuku rozlil po tváři úšklebek a otřel si krvácející ret.
„Ani jsem nevěděl, že máš takovou sílu. A teď už buď hodná holčička a přestaň sebou mlít, jo?“ Pohladil ji po tváři a opět ji políbil. Malfurionovi ruce se vydaly na pouť po jejím těle a rychle jí vysvlékly horní část oblečení. Nestihla ani zareagovat na náhle volné ruce, když byla znovu uchopena.
Chladný vzduch na její pokožce jí vyvolal husí kůži. Otřásla se odporem, který jí vyvolaly další dvě ruce na jejím těle. Silně zkousla a tím uvěznila cizí jazyk ve svých ústech. Bolestivý výkřik jí dopřál aspoň malý pocit vítězství. Znovu se pokusila o útěk, protože Malfurionovi společníci byli natolik překvapení, že povolili svůj stisk. Ovšem více než pár kroků se nevzdálila. Rozkřičela se o pomoc, ale někdo ji popadl za ramena a mrštil s ní na zem. Hlavou se silně uhodila o podlahu, ale přesto se znovu rozkřičela.
„Umlčte ji nějak!“ Šišlavě zahuhlal Malfurion a pomlaskával. Na její tělo se obkročmo posadil nějaký špinavě blonďatý mladík s hnědýma očima. Rukama jí zacpal pusu a pootočil hlavu.
„Kurva, podej mi něco!“ Nervózně zavrčel na černovlasého, který hned popadl z podlahy dívčino oblečení a podal ho svému společníkovi. Ten ho bez delšího rozmýšlení strčil dívce pod sebou do úst a tím ji umlčel.
Téměř okamžitě se dostavil dávicí reflex. Cukala boky ve snaze ze sebe blonďáka sundat, ale ten na ni jen vypláznul jazyk a zasmál se. Z očí jí vyhrkly slzy a snažila se potlačit dávení. Vymrštila ruce, jenže ty jí byly vzápětí chyceny a během chviličky připoutány provazem k nosnému sloupku kůlny.
„Sakra, kde jsi vzal ty pouta?“ Černovlasý, jen uznale hvízdnul a odešel dál k místu, kde stál Malfurion.
„Heh, počítal jsem s tím, že se bude hodně cukat.“ Zasmál se blonďák. Dívce z očí tekly další a další slzy. Bolest v zápěstí, které bylo v nepříjemné poloze, jejich smích a klidná konverzace ji donutily vzlyknout.
„Ona bulí. Sakra, ona tady bulí!“ Ostrý a výsměšný tón černovlasého se jí zarýval hluboko do těla. Když se přidali i další dva, byla na pokraji zhroucení.
„Ale no tak, jsi přece děvka, ne? Dáváš všem. Proč by si nedala i nám? Máš snad něco proti? Nelíbíme se ti? Nejsme pro tebe dost dobří?“ Blonďák jí stiskl hrdlo a naklonil se blíže k ní. Drsně ji políbil, když v tu ránu byl někým odmrštěn. Nad dívkou se nyní tyčil Malfurion a ona už začala doufat, že ji přeci jen zachrání. Očima ho prosila, nicméně ten se jen otočil a prudce odplivl: „První já.“
Sklonil se k ní a stáhl jí sukni i spodní prádlo. Znovu se zasmál a sklonil se k jejímu klínu. Lehce jí foukl na podbřišek, pak ji chytil za kolena, a i přes její protest jí odtáhl nohy od sebe. Chvíli si s ní hrál, dokud nebyla vzrušená. Tlumené vzlyky byly slyšet po celé kůlně, ale i navzdory její chatrné konstrukci mohla jen těžko doufat, že by ji někdo slyšel a přišel ji zachránit.
„Ale, copak… Nám se to líbí?“ Zatvářil se zákeřně Malfurion a vysvlékl se. Bez delších průtahů a bez otálení do ní vnikl. Křik dívky byl slyšet i přes ucpaná ústa, kdežto Malfurion jen slastně zavrčel. Bez čekání začal rychle přirážet.
„Mmmm, Tyrande, takhle těsná si nikdy nebyla.“ Olízl jí ucho a zafuněl. Tyrande se udělalo špatně. Jistě, s Malfurionem to bylo vždycky hodně divoké. Měl násilnické sklony a hrozně žárlil. Ale nikdy by nevěřila, že dokáže udělat tohle.
Poníženě jen dál křičela bolestí a snažila se oddálit ruce od drsného povrchu sloupku, jenže v tu dobu už se stihly zařezat i pouta, takže bolesti stejně neunikla. Po stehnech cítila stékat něco teplého. Krev. Zacházel s ní tak hrubě, byl na ni příliš velký, nejspíš ji někde uvnitř nějak poranil. Vždy z krve měla téměř panický strach. Trhala sebou, ale sebemenší pohyb způsobil jen další muka pro již tak rozbolavělé tělo.
Rychlost přírazů se stále zvyšovala, ale bolest neslábla. Začala se jí točit hlava od neustálého pláče a křiku. Nemohla pořádně dýchat a když jí Malfurion stiskl krk, málem se zadusila. Sliny už nedokázala polykat, a proto vytékaly koutkem úst ven. Snažila se zbavit látky v ústech, ale jen jí více klouzala do krku.
Vzrušené zaúpění od Malfuriona jí naznačilo, že už je konečně po všem. Dávka slz se zdvojnásobila ale téměř úlevou si oddechla, když se k ní přiřítil ten černovlasý. Tvářil se nedočkavě a hned si stáhl kalhoty. Tyrande se znovu zhrozila. Ne, už, ne, prosím!
Černovlasý ji prudce obrátil na břicho a tím jí znovu zkroutil zápěstí. Vyzvedl ji na kolena a okamžitě do ní pronikl. Křiku si už nikdo z nich nevšímal. Přírazy byly dravé a hrubé. Když bylo konečně po všem a černovlasý natlačil slabé tělo pod sebou silně ke zdi kůlny, byla Tyrande natolik zkroucena, že si o rozedraná a utažená pouta zlomila zápěstí.
Semeno obou mužů smíchané s krví steklo na podlahu. Tyrande už byla ve stavu, kdy pomalu upadala do bezvědomí. Teď už se jen děsila jediného… Toho posledního.
Blonďák přešel k zuboženému tělu na podlaze. Pokrývala ji spousta modřin. Nohou do ní šťouchl a tím ji převrátil na záda. Poklekl k ní a zvráceně se usmál. Vytáhl jí z úst oslintané tričko a políbil ji. Tyrande už se nevzmohla na odpor. Bylo jí zle ze sebe samotné. Jak jsem mohla takhle skončit?
Světlovlasý přešel ke krku a silně se do něj zakousl. Z dívky se ovšem ozvalo pouze bolestné zasípání. Na víc již neměla sílu. Z krku přešel k bradavkám, lehce je přejel jazykem a hned vzápětí se do nich také zakousl. Drápal drobné tělo pod sebou do krve a užíval si pocitu moci. Když už měl toho dost, pronikl do ní. Dívka jen ztuhla a prohnula se bolestně v zádech.
Vše pro ni již bylo jako v mlze. Pomalu, ale jistě, ztrácela vědomí a její dech se zadrhával. Nesnesitelná bolest se začala vytrácet a Tyrande se cítila šíleně unavená. Už ani nebrečela. Tělo jako kdyby ani nebylo její. Připadala si jako pozorovatel. Jako kdyby to utrpení, kterým si tu procházela, nebylo její. Nevnímala ani to, že třetí skončil. Všichni odešli a nechali ji zde ležet samotnou.
Umřela jsem? To je ten pocit? Jen dál vyčerpaně ležela, a přemýšlela, zda tohle tělo někdo objeví. Kdo je ta dívka na podlaze? Jsem to já? Nebo ne? Myšlenky líně přeskakovaly a působily jí v hlavě zmatek. Proč jí nikdo nepomůže?
Ztratila vědomí přesně ve chvíli, kdy se dveře se zavrzáním otevřely. Zděšený výkřik, který uprostřed noci probudil celou vesnici, už nevnímala.