Focení u Jasona bylo čím dál zajímavější, ale taky náročnější. Má únava se stupňovala a Jasonovy požadavky také. Chtěl pouta a provazy, chtěl bolest, zastavenou v čase. Pozval si muže, který se mi představil jako Mick. Byl specialistou na bondage, což bylo něco, s čím jsem měl minimum zkušeností. Přinesl si s sebou různě silné a různě barevné provazy a šňůry, aby měl Jason na výběr, co z toho se zařízne do mých svalů.
Články autora Kieran
Ten asi třicetiletý muž se kolem mě začal motat asi měsíc poté, co jsme si s Lewisem vyjasnili pozice a v našem vztahu se obrazně klenula duha. Já sice pořád formálně bydlel ve svém bytě, ale stále častěji jsem navštěvoval honosný palác Harperových.
Lewise jsem poprvé zahlédl desátý den mé práce v baru. To už jelita na mém zadku celkem vybledla, ale sem tam ještě byla nějaká mizející podlitina. Objevil se opálený z Karibiku, obklopený skupinou čtyř kluků, kterým bylo sotva povinných osmnáct. Jeden z nich vypadal tak na patnáct.
Seděl jsem na zemi ve svém novém bytě v Soho. Pronajal mi ho Górdan pod stejným falešným jménem, pod jakým byl v Paříži. I já byl v Londýně se stejnými doklady, Paříž byla jejich generálka. Křestní jméno mi sice zůstalo, ale příjmení jsem měl úplně jiné.
Už čtrnáct dní jsem si užíval Górdanovy pohostinnosti a péče. Sice jsem nesměl vytáhnout paty z hradu, ale to mi ani tak nevadilo. První týden jsem byl ještě slabý jako moucha a tak jsem opravdu trávil většinu času v té krásné a pohodlné posteli s nebesy. Buď jsem spal, nebo si četl, anebo jen tak čekal, až se Górdan vrátí zpět na svůj hrad.
Rovnou z mučírny jsem putoval na ošetřovnu, kde se doktor dva dny pokoušel mě dát dohromady, abych se aspoň udržel na nohou. Nechápal jsem, proč to dělá, když mě vojáci stejně tajně popraví, ale lékař mi prozradil, že budu propuštěn na svobodu.
Hučení obřích leteckých motorů se mi zařezávalo do mozku. Seděl jsem na nepohodlném sedadle toho vojenského stroje, možná stejného, který mne spolu s dalšími kluky přepravil do výcvikového tábora. Teď jsem se vracel zpět do normálního světa a měl jsem z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se těšil, že se dostanu domů do Ulsteru, do své zanedbané chudinské čtvrti v Belfastu a na druhou stranu se mi už teď stýskalo po mém instruktorovi, ale i po bráchovi Seanovi, který tábor kvůli mezinárodnímu zatykači nemohl opustit.
Čardáš rákosky nebo jezdeckého bičíku na svém zadku jsem zažíval až příliš často. Nějaká záminka se vždycky našla a padesát už byla tradice, která se musela alespoň jednou za týden nalinkovat na mé zadnici. Kupodivu jsem ale zatím ani jednou nebyl bičován honáckým bičem v kládě před věznicí. Vždycky zůstalo jen u výhrůžek, ale nedošlo ke skutku.
Byl jsem nervózní a adrenalin mi koloval v žilách. Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál. Asi ani v kasárnách britské armády jsem nebyl tak vyděšený, jako teď, když mi hrozilo každým okamžikem prozrazení. Představoval jsem si, co by se asi stalo, kdyby mne v mém úkrytu objevil Connor anebo lékař a nakonec jsem toho celý rozklepaný musel nechat. Neměl jsem daleko k slzám zoufalství, ale věděl jsem, že to nevzdám.
Rozhlídl jsem se po okolí tábora s pocitem vězně, kterého právě pustili ze samotky na dvůr. Lesy okolo tábora zářily v zapadajícím slunci všemi podzimními barvami. Byla to taková krása, že jsem dostal okamžitě chuť se rozběhnout do přírody.